Říjen 2015

Láska, sex, vztah.

3. října 2015 v 0:19 | hannie |  articles
Zajímalo by mne, co tato tři slova doopravdy znamenají. Poslední dobou za tím vším vidím jen bolest, utrpení, dalo by se říct, že i ztrátu. Už nějakou dobu mi to vrtá hlavou, k čemu vlastně tyto pocity/aktivity jsou. Pokud si odmyslím sex, zbyde mi jen láska a vztah. Lásku a vztah mohu přeměnit do podoby kamarádské a přemýšlet nad tím v této podobě. Možná je to dokonce lepší verze, ta "kamarádská", než ta, která nám ubližuje. Ještě jsem totiž nezažila takové zklamání od někoho, kdo mě má rád, jako od někoho, kdo tvrdil, že mě miluje. Kamarád za mnou stojí několik let, děj se, co děj. Ať mám špatné stavy, či ještě horší stavy než jsou ty špatné. Je tu vždy pro mě, nesnaží se mě změnit, nesnaží se mi nutit své názory, nesnaží se mě oklamat. Nepíše mi zamilované sračky, které ani nemyslí vážně. A i přes to všechno náš kamarádský vztah vzkvétá a nikdy jsme neměli potřebu se rozdělit. A pokud by tato potřeba někdy nastala, myslím si, že by zase rychle přešla. Nemůžeš být bez někoho, o kom víš, že ti vždy podá pomocnou ruku, když se ty topíš. To by ale nikdy neudělal někdo, kdo tě miluje. Ano, samozřejmě, že toto tvrzení by se dalo vyvrátit, jelikož člověk, který je do nějaké osoby zamilovaný, dělá vše pro to, aby byl ten druhý člověk šťastný. Ale zajímá ho to jen do té doby, dokud ho zajímá ta osoba. Pokud si najde jiný "terč" do kterého se zamiluje, všechny tyto jeho zájmy opadají a nechá vás ve všem. Je mu jedno, že se topíte, protože jste minulost a on musí pomáhat tomu "terči" v přítomnosti.

Není vztah jen něco, co si lidé vymysleli, aby se mohli vzájemně omezovat. Patřit někomu? Co, když někomu patříte, ale on vám nepatří a nikdy patřit nebude? Jaké to je, je to fér?

A proč máme potřebu se do vztahu pouštět bezhlavě, aniž bychom tu druhou osobu dokonale poznali? Není přeci hezčí trávit s člověkem čas, poznávat ho a nepřemýšlet nad věcmi jako "Teď jsem mu dala pusu, to bychom spolu měli asi začít chodit". Neříkám, že to takhle má každý, ale myslím si, že určitě nějaká část lidí je do vztahu přinucena díky té druhé osobě a zamilují se do ní až po nějaké době. A to jen proto, že si řeknou, že do toho vztahu půjdou, aby té dané osobě neublížili. Ale je to správné? Je správné se do něčeho nutit? Já si myslím, že je třeba s tou osobou trávit čas. Třeba jen tak. Jít ven, sedět na lavičce a povídat si. Někdy stačí jen to, když si v přítomnosti té dané osoby a zjistíš, že nemáš potřebu mluvit. Naplňuje tě jen to, že s tebou je. Naplňuje tě pohled na něj. A to je ono, to je ten boom, který tě má přesvědčit o tom, že přesně tohle je ten člověk - We are all searching for someone whose demons play well with ours.

A co sex? Má cenu spát s někým "jen tak", jen proto, že jste nějakou dobu sami a nadržení? Podle mého je to blbost. Neustále jsou v tom city, ačkoliv si jeden z těch dvou osob myslí, že ne, že je to jen tak - "povyražení". Vždy je mezi těma dvouma lidma něco, co je přinutí to udělat. Náklonnost jedné osoby k druhé. Musíte mít tu osobu rád, musí se vám líbit, nebo cokoliv. Přeci byste si nezamrdali s někým, kdo vás ničím nepřitahuje, jen proto, že jste horny. Ale pokud je to u vás jinak - dejte mi vědět, ráda si o tom popovídám a zjistím, že to nějací lidé opravdu umí. Vyspat se s někým "jen tak". Mně se to totiž ještě nepodařilo, vždy v tom byly city.

Ahhh, přála bych si tomuhle všemu rozumět. Možná jsem jen malá holka a příjdu na to všechno časem. Ale kdy? Může mě někdo naučit nemít city? Chovat se ke všem lhostejně? Zaplatím duhou.