Březen 2014

Lost...

3. března 2014 v 22:36 | hannie |  diary

Člověk si nikdy neodpustí chybu, kterou udělal. Nikdy nedovolí, aby zmizela v zapomnění a nebo aby nenastal den, kdy by se vám nepřipomněla a neublížila vám. Bohužel jsou tu - ty chyby, které děláme a nedají se smazat. Nedají se vrátit. Dokážou vás tak skvěle rozebrat, dokážou tak skvěle ublížit, aniž by třeba byly dělány s tím úmyslem, aby ublížily. Dokážou to, abyste si vyčítali to každičký den. Každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu. Dokážou vás shodit, dokážou vás dostat tam, kam jste si mysleli, že se nikdy nedostanete. Na takové dno. S ubrečenýma očima a s další posilou tekoucích slz pro skvělé zčervenání očí se koukáte na psa, který v okamžiku, kdy vás spatří, začne kňučet. Hlava se vám kácí na kolena a vy si vyčítáte, proč jste to sakra dělali. Proč? Proč jsem to udělala? Nejhorší je, že s tím nedokážu žít, nedokážu žít s tím, že jsem ublížila někomu, koho miluji. Dokázala jsem to, že ve mne ztratil důvěru. Je to tak neskutečně bolestivé. Nikdy si to nepřestanu dávat za vinu, nikdy se nedostanu dál. Nikomu bych nepřála, aby musel žít s takovou tíhou. Věřte mi, že mně se žít nechce. Neustále se to vrací, ta bolest. Myslíte si, že je to v pohodě, ale pak příjde zkrat, kdy si uvědomíte to, co jste tomu milovanému člověku vlastně udělali. Znovu a znovu, nedokážete s tím bojovat. Nechce se vám žít. Nechcete přijít o tu osobu. Vlastně byste za ni byli schopni dát život. Myslím to vážně. Nikdy jsem nechtěla takhle nikomu ublížit, obzvlášť ne jemu. Nikdy si to nepřestanu vyčítat, nikdy. Nikdy to ze mně nezmizí, nikdy ze mě nezmizí ten pocit, že jsem mu ublížila. Nikdy si nepřestanu myslet, že jsem špatná. Několit let ubližovali lidi mně a teď jsem někomu ublížila já. Už to nikdy nechci zažít. Nechápu lidi, kteří mají ubližování v denním pořádku. Nemohla bych. Stačilo mi ublížit jednou a příjdu si tak bezcenná. Jsem taková zkurvená svině. A ještě horší na tom je to, když pro vás ten člověk, kterému jste ublížili, znamená celý svět. Má noha klesla z židle dolů a pes ji začal olizovat, myslí si, že mi tak bude líp. Oceňuji jeho snahu, ale nepomůže nic. Chtěla bych dostat pusu. Od něj. Jednu jedinou pusu. Nebo objetí, prosím, chtěla bych obejmout. Od tebe, od nikoho jiného. Byla by to po tom všem taková zkurvená úleva. Ani si nedokážete představit, jak moc se mi klepou ruce při psaní tohohle výlevu. Vždy si pro mě byl ten nejlepší, ať už si myslíš cokoliv. Vím, že je to se mnou těžké, ale nikdy bych ti neublížila tak, jako jsem ti ublížila. Nikdy bych tě nechtěla vidět znovu zlomeného, nikdy bych tě nemohla podvést, nikdy bych tě nemohla za kohokoliv vyměnit. To citové pouto je tak silné, nikdy jsem takhle silné citové pouto u nikoho nepocítila. Ach jo. Miluji tě, jako nikdo nikoho.